Vladimír Prchlík: Jak to bylo na Spořilově během Pražského povstání

Od konce války již uplynulo 69 let, stále ale mezi námi jsou pamětníci, kteří na válku vzpomínají. Jedním z občanů Čtyřky je i sokol Vladimír Prchlík, který na svůj věk 85 let vypadá neobyčejně vitálně. Po pietním aktu na náměstí generála Kutlvašra jsme si s ním popovídali, své zážitky z tehdejší rušné doby vyprávěl neobyčejně celistvě.

Redakce: Dnes byla oslava 69. výročí od konce války, co jste během posledních válečných dnů dělal a jak jste se cítil?

Vladimír Prchlík: Pražské povstání pro nás na Spořilově začalo 5. května. Mně bylo tehdy 16 let a chodil jsem do gymnázia v Praze 4, kde jsme s ostatními studenty poslední dny a měsíce diskutovali.

Svoboda se blížila, útisk se stupňoval a poslední oběti nacismu byly vlastně zbytečné. Jestli někdo provedl sabotáž a oni ho zavřeli a zastřelili, tak si dokážete představit, jaká to byla rána nejen pro něj a jeho okolí, ale i z hlediska národa, protože vesměs šlo o mladé lidi. Nacisté byli toho názoru, že čím lépe budou hlídat a utiskovat mládež, tak tím lépe národ zničí, když bude situace vojenská zcela ztracená. A na to měli dril, v našem okolí operovali zvláště vycvičené jednotky SS pro hrubost.

R.: Jak tedy 5. květen probíhal z vašeho pohledu?

V.P.: Byl jsem na hodině houslí a dívali jsme se z okna směrem k Chodovu. Na tamní louce, co je teď dálnice na Brno, byl takový zelený vojenský stan a my jsme na něj s panem profesorem dívali. Už jsme nehráli, ani necvičili etudy, ale diskutovali, on byl také Sokol, který byl ze Sudet – z Českého Těšína, ale přestěhoval se na Spořilov. A náhle, jakoby kdyby střelil do vrabců, ten stan během dvou minut zmizel. Bylo jasné, že to byla nějaká vojenská hláska pro německá vojska pro dělostřelecké jednotky, které obklopovaly Prahu. Z jihu od Chodova tedy z Jižního města se po silnici se hrnula auta německá vojesnká, sjížděla se do Prahy.

V tamní škole – dnes základní  – byl generální štáb – každý, kdo měl uniformu z první světové války, si ji oblékl a lidé vytvořili vojenskou jednotku, která měla za úkol Spořilov nějakým způsobem bránit. Ale přesila německých vojsk způsobila, že Němci během jednoho dne obsadili Spořilov a důstojníky drželi pod kontrolou, načež vyzvali Spořilov ke kapitulaci.

Ta spočívala v tom, že všichni muži od 16 do 60 let budou sloužit jako rukojmí. Kdokoliv by projevil odpor, tak by byl okamžitě zastřelen. Mně bylo 16, mému o pět let staršímu 21 a tatínkovi 56 let. Sestry z Červeného kříže ráno ve tři hodiny obcházely Spořilov – domy, ve kterých muži tohoto věku bydleli. Ti se museli pod trestem smrti dostavit na Roztylské náměstí, proto se tam tradičně od té doby scházíme. Všichni, kdo měli zbraně – je museli odevzdat.

Rukojmí je prostě bezmocný, teď už to známe z filmů a teroristických akcí, a dál je jen náhodě, co se s ním stane. Jenže nás tam bylo 1500 mužů. Sraz tam byl ráno v šest, takže nás vyhnali v ty tři hodiny.

Byla tam velmi smutná nálada, hlavně u lidí, kteří si to uvědomovali – tedy u rodičů – u nás hlavně u tatínka. Jako studenti jsme to nebrali zase tolik kriticky, protože jsme si říkali, že snad to přežijeme.

Když skončilo odevzdávání zbraní – pušek, které byly někde ve sklepě , a třeba se z nich ani nevystřelilo, loveckých pušek, různých granátů, které byly ukryty po sklepích zvlhlé – tak nás z toho náměstí jsme se dozvěděli, že nás z toho náměstí odvedou na Zelenou Lišku tady na Pankrác do tehdejších činžáků, které vyklidili místní obyvatelé. Z bytů byli vyhnáni do sklepů a pro nás tam byly komůrky – pokoje, které sloužily jako naše vězení.

Než jsme odešli, tak dali možnost třem kněžím z církve římské, bratrské a husitské, aby požehnali a pomodlili se za rukojmí . V té chvíli by byl slyšet i špendlík , který by dopadl na zem. Hrombvé ticho a přesto, že tam jistě byli mnozí nevěřící, i když tehdejší religiozita se nedá s dneškem porovnat, tak všichni bez rozdílu jsme se modlili.

Poté jsme v tichu pod vedením plně ozbrojených SS – kdyby se někdo pohnul nebo pokusil o útěk, tak bylo jasné, že by ho skolili – došli asi v devět hodin do činžáků.  Kolovala fáma, že ten dům bude vyhozený do povětří… Tam jsme strávili dva dny do noci ze sedmého na osmého, než byla podepsána kapitulace s vojsky generála (Ferdinanda) Schörnera, který měl za úkol přimět vojenské jednotky ke kapitulaci. Během toho čekání jsme viděli, že Němci, kteří celou dobu bydleli v nedaleké škole, ji zapálili a byly slyšet výbuchy granátů a střeliva, které tam hořelo, ale ta posádka už to místo opustila. V té době jsme již neměli řádný dozor a sestry z Červeného kříže nás vyzvaly, že z těch bytů máme sestoupit do ulice na Pankráci. A každý pak šel cestou necestou až na starý Spořilov, kde jsme se 8. května s obrovskou slávou setkali. Na barikádách to musela být hrůza, ale tady to bylo masové a mohlo to skončit velmi špatně.

R.: Zapojil jste se následně do bojů? Sice Němci již opouštěli město směrem na západ, ale poslední plameny bitvy ještě dohořívaly…

V.P.: U nás na Spořilově tím, že jsme se vrátili, začala jít nálada nahoru, že ta svoboda je téměř jistá. Bydlely tam německé rodiny – byly to většinou ženy, jejichž mužové byli v armádě a byly ozbrojené a stalo se, že někteří členové rodin kladli odpor. Někde měli pistoli nebo pušku a stříleli z balkónu nebo z komína do ulic, takže město ještě nebylo zcela vyčištěné.

Naši, kteří na sobě měli uniformy, měli i podle mezinárodního zákona o boji, právo je zajmout jako osoby, které byly ozbrojené . Ne, že by vedli boj jako ve válce – ale jako záškodníky. Ti byli následně umísťovaní do sklepa pod kostel sv. Anežky české, který teď tam stojí jako národní kulturní památka, ve kterém stály postele. Sestry z Červeného kříže jim tam samozřejmě nosily jídlo a pití. Taková situace byla na Spořilově ještě 14 dní až tři neděle, než se povedlo ty domečky vyčistit. Hlídky vojáků s uniformami z 1. Republiky, nebo i policisté – procházeli ulicemi a tam, kde kde bylo známo, že tam bydlí nacisté nebo udavači, tak je vyzvali, aby je odvedli do toho kostela.

Tam potom byli řekněme měsíc, ale doba byla  taková, že ještě nebylo jasné, jak to bude s odsuny německého obyvatelstva. Nejspíš je pak odvedli do sběrného místa a  dalo se už říct, že Spořilov je volný.

Čtyřka v obraze
Kromě důstojníků uctila památku i ministryně spravedlnosti Helena Válková a předseda pražského vrchního soudu Jaroslav Bureš. lanovka na petřín 132 Kdo si kreslí, nezlobí. Občas kus trofeje upadne. DSC01629 DSC01618
>

Kalendář akcí

  • Žádné události

Počasí

Miniaplikace na váš web
YoWindow.com Forecast by yr.no